Jak jsme učili holčičku lyžovat. V Rakousku, 1. díl

Ty noci před plánovaným přesunem do Alp jsem nedělala nic jiného než googlovala. Samozřejmě jsme totiž všechno řešili na poslední chvíli, termín byl jasně daný, blížily se Vánoce (já vím, já vím, tohle nechcete číst v březnu, ale tak nějak 27. prosince) a my poptávali volné hotely ("Es tut mir leid, aber my mít plno," to když to byl fakt pěkný hotel na sjezdovce s vyžitím pro děti) a hlavně pátrali po českých instruktorech lyžování. Což o to, ono jich je v Rakousku jak Ukrajinců na české stavbě, ale kolem Mikuláše ještě nikde moc nevědí, kdo jim přijede a koho přijmou. A my trvali na tom, že první hodiny na pidiprknech si Stellinka prožije s českých instruktorem – a ještě lépe s instruktorkou. Nevěděla jsem, za který konec to vzít. Najít ideální středisko a pak v něm hledat dobrý hotel a až potom vypátrat instruktora? Tohle neklaplo. A tak jsem prostě podle webovek Rakouské centrály turistického ruchu napsala asi na brumbambilion lyžařských škol s tím, jestli mají v nabídce šikovnou českou dívku (haha).

Seznamte se, tohle je skvělá Renata.

Měli v Katschbergu (pro zajímavost se ještě ozvali s českým instruktorem ze Soldenu). A shodou okolností to bylo ve středisku, kde mi známá poradila jeden hotel. Je to resort, který je u Čechů hodně populární, a tak vás možná bude zajímat názor na něj. Hotel Falkensteiner Resort Club Funimation má rozhodně spoustu plusů: je hned na sjezdovce a má vlastní dětský lyžařský mini plácek a lyžařskou školu, „v základním vybavení“ prima výhled na Alpy, dětskou hernu a dětský bazén (ten byl vážně hezky teplý), v základu plnou penzi včetně pití, takže jsme si na jídlo vždycky skočili do hotelu. Taky ale řadu minusů (ano, už jsme se nechali trochu zhýčkat, takže třeba absence krytého parkingu pro někoho nemusí být vůbec problém). Bydleli jsme ve vzdálenější části a tak jsme museli chodit dlouhými nevytopenými koridory (v lyžařském hojahej, po sauně v županu-o-ou…) a třikrát přestoupit ve výtahu, než jsme došli na snídani. Teď si určitě myslíte, že přeháním, my si to z recenzí mysleli taky, ale realita nás pak dostihla, takže si přepočítejte všechny rukavice a děti, než se odhodláte jít ven.

Jídlo. Alice z blogu Mámou stylově, která v hotelu byla taky, si ho už chválí. Kéž by! My jsme k obědu dostávali zbytky od večeře (studené mísy, předkrmy) a jednou byly ohřáté párky. Večeře už si pár plusových bodů zaslouží, ale v kombinaci s Čechy vykřikujícími „Ty housky vem na pokoj“ a „Hale, tohle jsou ty, no dyť víš, pistácie, ty musíme loupat a tady je maj neloupaný“ nebo „Natoč ty piva aspoň štyry“ to pro nás nebyla žádná slast. Nesmím zapomenout ještě na to, že nám přiřadili stolek, u kterého se postupně vystřídali další rodinky, protože menších stolů pro čtyři osoby je minimum. Tak nějak jsme si naši štědrovečerní večeři představovali…

Nejsem pesimista, jen samozřejmě ty negativní věci jsou tak nějak na popsání vtipnější…

Zpátky na lyžování. Instruktorka Renata si zaslouží podtrženou jedničku, takže pokud u ní někdo budete lyžovat, vzkažte ji to. Bavilo nás, jak bavila Stellinka. Ta si zrovna v té době říkala Popelka a tak jí Renata napsala „Popelka“ na její jmenovku (pyšně ji stále nosí na lyžařské bundě).

Učila ji nejprve jezdit s kouzelnými kolečky – tzn. lyže ji sepnula speciální svorkou. Žádný křik: „Tak roztáhni ty nohy“ apod, ukazovala ji to na principu malá a velká pizza, dělala garáž, kde musí zastavit autíčko. Stelli se hned po první lekci přesunula z baby areálu na modrou sjezdovku vyhrazenou pro začátečníky, kde byla i řada hravých prvků (pro slalom). Šílela jsem strachy, ale Renata nám to vysvětlila a Stelli vozila na vleku (talířovém) pěkně na koleni a ještě si u toho holky pěkně popovídaly. Jezdila první asi čtyři lekce jen s Renatou, dvakrát měla Judith. Sympatickou Maďarku, ale absence češtiny byl pro Stelli docela problém. Sice od té doby umí parodovat maďarštinu (představte si, že si strčíte do pusy pálivou papriku a budete chtít zpívat Rolničky, rolničky s důrazem na sykavky), ale už v půlce jsme museli přijít utěšovat plačící Stelli, která dál nechtěla pokračovat. Možná to bylo i tou šestou (nebo snad i sedmou?) lekcí, ale měla toho dost.

Žádný make-up, žádný filtr. To ostatně poznáte sami, že jo...

Kamarádka mě varovala: Nezamlouvej jí dvě hodiny, po hodině skiing se to změní na baby sitting. A měla pravdu. Hodinka, maximálně hodinka a čtvrt a Stelli už se dál nechtělo (dneska zvládne tak hodinku a půl), válela se schválně ve sněhu a nechtěla vstávat, zastavovala, koukala, kde padá jaká vločka.

Super póza, nemyslíte? 

A tak jsem si první předdomluvené dvouhodinky (pak jsme to zkrátili) dojezdila s Renatou i já, protože si nebudu nic nalhávat, na modré jsem vysmátá, ale červenou se dolů sotva proplácám a víc plužím, než sjíždím. Ne, další barvu sjezdovky na mě ani nezkoušejte.

Katschberg zrovna modrými sjezdovkami neoplývá, a tak jsem si na červených hledala stopu, která vypadala nejmírněji, a konečně jsem pochopila, co na těch Alpách všichni mají. To byla taková nádhera. Žádné fronty, ranní manšestr, azuro (ze 70 procent), dobré jídlo, dlouhé svahy, vyhřívané sedačkové lanovky. A k tomu navíc v našem případě Vánoce, žádný stres, pár dárků schovaných v modré tašce Ikea v autě. Tam jsem si lyžování opravdu užila, jestli se tak jmenuje maximální stupeň spokojenosti. Občas jsem byla i tou pyšnou matkou, která si udělala předčasné aprés ski (bez ski) a jen tak z terasy sledovala, jak se Stelli neohroženě vrhá dolů. Jo, ona to dá. Ledecká (v důchodu) bude mít konkurenci.

Moc neohroženě to nevypadá, že? Ale tohle je teprve druhá lekce.

Druhý díl? Napíšu vám o lyžování v Česku. Oblíbili jsme si totiž jedno vymazlené středisko v Krkonoších. A není to Špindl.

Vsadím se, že takhle velký vánoční stromek doma běžně nemáte. Tady si splníte sny o velkolepém pojetí Vánoc.

....stejně tak sen o tom, že si oblečete sváteční šaty a nemusíte řešit, že vám načichnou při smažení kapříka.

Cukroví jelo s námi taky. Pekla jsem jen naše nejoblíbenější kousky, to znamená ty nejvíc kakaové.

Vánoční dárek na svahu aneb Gepardice Pralinka z Chateau Mcely.

Moje tipy

• Kupte extra kvalitní oblečení – my vsadili na Reimu (moc hezky nám poradili v Kotvě, byl zrovna Black Friday a tak jsme tam nakoupili všechno s velkou slevou, ale i tak nás jen oblečení stálo přes deset tisíc). Stelli si nikdy nestěžovala, že by jí byla zima, a to lyžovala i v minus deseti. Doufáme, že alespoň pár kousků oblečení jí vydrží i na příští rok.
• 
• Lyže a lyžáky jsme jen půjčili, a to na celou sezonu ve Ski Bike centru Radotín. Stálo to asi dva tisíce korun. Dokument o správném seřízení po nás sice nikdy nikdo nechtěl, ale jsme rádi, že nám ho sami od sebe vystavili a ještě nám vysvětlili, proč to je.
• Přes google mapy omrkněte, jak je hotel daleko od vleku, a porovnejte i s plánkem celého lyžařského areálu. Ať vás nepřekvapí, že je dětská sjezdovka vzdálená 500 metrů a vy musíte výbavu pro sebe a pro dítě vláčet v nejlepším případě na sáňkách.
• Věřte recenzím na Tripadvisoru, ale mrkněte se, kdo je píše (a do jakých hotelů jezdil předtím).
• Nebuďte přehnaně ambiciózní. Tatínek si myslel, že po týdnu spolu budou sjíždět červenou. Já jsem zase nevěřila, že zvládne vůbec vyjet na sjezdovku, že se bude pořád snažit jen v malém areálku na pásec. Zlatý střed.