Jak jsem dražila srdce srdcem. A nepovedlo se to

Vybíhám z vánočního večírku, kde mi všichni drží pěsti. Oblíbená Avon párty, na kterou ještě pár hodin po začátku míří někteří opozdilci, pro mě tentokrát skončila dřív, ale srdce mě tentokrát táhne za jiným srdcem. Za obrazem, který pro projekt Žiješ srdcem neziskové organizace Loono namaloval Michal Bačák. Je na něm srdce tak krásně vyobrazené z přírodních „ingrediencí“, že jsme já i muž řekli synchronní „jééé“. To když jsme ho poprvé viděli na Designbloku. Od té doby jsem na něj měla zálusk. My dva jsme se snad poprvé na něčem designovém (dobře, to auto nepočítám) shodli.

Ne, nemusela jsem jít ani na výstavu před samotnou dražbou, abych se o své volbě přesvědčila. Tenhle obraz jsem prostě chtěla. Pro muže k narozeninám (navíc je to kardiak, takže chápete, jak by se nám hodil), abych se na něj (na obraz i muže pochopitelně) mohla dívat každý den. Aby nám připomínal prevenci, ke které Loono vyzývá. Abychom pořád měli cestu do srdce toho druhého.

A tak moje podpatky klepou na pražské dlažbě, zrovna na Staromáku rozvěšují vánoční výzdobu, všude voní punč a já si musím dát jeden drink s citrusy ze Sicílie na kuráž. „Měla jsem vzít kamarádku s sebou!“ říkám si, zatímco postávám tiše v koutku, zatímco ostatní se baví. O umění? O charitě? O srdci? Kéž by.

Svěřuji se organizátorce Kláře Vackové, že mám zálusk na jednu jedinou věc. Mrkneme se na sebe, ale víc neprozradím.

Pročítám pravidla dražby a dodávám si kuráž. Jsem citlivka, a tak když po vystoupení violoncellistky Terezie Kovalové licitátorka vybízí k cvičnému zvednutí plácačky, málem se rozbrečím. Ta atmosféra… Já fakt něco budu dražit. Poprvé v životě.

První dražba: nuda. Příhoz o tisícovku, konec. Druhá dražba: opět prodáno po prvním příhozu, a to byla moje oblíbená Janja Prokič. Že bych měla štěstí a pokračovalo to v podobném duchu?

Třetí dražba: moje příležitost. Jenže asi nejen moje. Přihazuji, slečna v první řadě telefonuje, zda má přihodit taky, přidává se pán za mnou. Už spatřuji tu nevýhodu v sezení vpředu. Vůbec netuším, kdo zvedá plácačku s číslem za mnou. Netrpělivě se otáčím, sakra, tohle se vyšroubuje vážně vysoko. Handrkujeme se s pánem v černém roláku, jsem vážně nervózní, srdce mi neuvěřitelně buší (stylově), ruce se mi klepou, licitátorka ani nstačí říkat „31 tisíc pro dámu s číslem 163“ a už zvedá placku stošedesátjednička, tahle dražba má vážně šmrnc, pořád jsem ještě v limitu. Chci ho! Když můj limit přešlápneme, vzdávám to. Mám nehty zaryté v ruce, jen aby mi nevytryskly slzy. Jo, vážně, tak moc jsem ten obraz chtěla.

Pána v černém roláku úplně nečekaně přetloukne dáma úplně vzadu, která dosud plácačku nezvedla. Licitátorka vtipkuje o „tiché vodě, co břehy mele“, černý rolák volá, asi ženě, že jo, jestli může z rodinného rozpočtu ještě urvat dva tisíce navíc, ale pak taky pokorně sklopí plácačku. Tak asi ne.

Poprvé, podruhé, a prodáno. Tak vážně, ta tichá voda ho bude mít. Doma? V kanceláři? Taky pro ni bude tak symbolický, jako by byl pro nás? Tep se pořád ještě nezklidnil…

Ilustrace od Michala Bačáka se prodává za víc než dvojnásobek vyvolávací ceny.

Tak dobře, tak když už jsem tady, tak Zorya nebo Maxim Velčovský by se mohl hodit. Ale opět to překračuje moje vnitřní limity. Vzdávám to. Vyjdu ven a slzu nezamáčknu, ale otřu z tváře. Já tady vážně brečím kvůli obrazu? Věřím na osud, že ke mně Bačákovo dílo doputuje, nějak, časem.

Je za tři minuty devět, vracím se domů, a zcela spontánně se zastavím u rozzářeného Swarovského. Poprvé, podruhé, prodáno. Tady se se mnou nikdo nepře. Jen vyjdu z obchodu, vypne se klimatizace a obsluha zavře.

Prostě si musím udělat radost, ale vlastně víte co? Ten prstýnek s černou labutí a perlou mi bude už napořád připomínat tuhle moji malou prohru.

Ze stánku vedle voní trdlo a já bych se do něj nejradši celá zachumlala, zahalila se těmi proužky upečeného těsta jako šálou, obalila si nervy něčím sladký. Tu intenzivní vůni skořice a mandlí, která se nesla mrazivou ulicí, cítím snad ještě před usnutím…

Smutná M.